úterý 30. října 2012

Jede to jedním směrem, Elche podruhé!



Ahoj přátelé, níže se můžete podívat na článek psaný pro zpravodaj INEX-SDA. Článek díky své praštěnosti neprošel přes PR oddělení, takže si ho můžete přečíst pouze zde:-)

Je během prvního měsíce dobrovolné služby možné odpracovat pouhé dva dny? "Ano, možné to je, nemožné je pouze to, co si nedokážeme představit". Tak mi odpověděl Roman Bartoň, velmi čerstvý účastník projektu EDS v Elche!




Nad i pod očekáváními
"Romane, jak si se dostal do Elche dostal?". "Jsem ti to přece už řikal, když nejsi formálně stará (do 30 let), tak koukneš do EDS databáze, vyřešíš písmenkování a když hodně chceš, tak z tebe bude dobrovolnice, nic tak složitýho". "Jel jsi zase stopem?" "Ne, koupili mi letenku, to je součást projektu, nepořídili ji zrovna levně a Iberia mi dala zadarmo nanejvýš úsměv "namejkapované" letušky. Tomu říkám krize a to nemluvím o žízni, touze po studeném pivu ve výšce deset tisíc metrů nad mořem a 20% nezaměstanosti v místě přístání! Očekávání se vždy nevyplni, nicméně já jsem díky 27 let trvajícímu přípravnému semináři připraven toho zas tak moc neočekávat.

Devět lidí, pivo je pidi, malby a kalby
"Romane, popiš nám prosím začátky tvého pobytu"."Zatím je to studené, ale pomalu to rozehříváme. Někdo by čekal prudký skok do pracovních aktivit. První říjnový týden se pomalu slétáme, zařizujeme si telefony a vláčíme obrovská zavazadla našich dívek. Při pohledu na italský kufr se mi rovnou zpotila záda, úplná jinovatka. Jo, kluci se na EDS nadřou. Jako obvykle to máme genderově nevyvážené, 3 chlapci a 6 holek:-) Opět jsem v minoritách, máme Manuela a Emanuelu z Itálie, Phipippa a Carinu z Německa, Antoniu a Natasu z Kypru, Vaivu z Litvy, Francouzku Melanie a mě, padařováka."

"Co vám tedy trvá tak dlouho?". "Krom škrabky na brambory potřebujeme španělský účet, aby bylo kam složit peníze na chleba (bagetu). Soudruzi z EU udělali nový zákon a pro nás je to komplikované až za kopec. Nejsme zaměstnaní, nestudujeme a nejsme jen turisté! Sic děláme vše zmíněné. Jsme ale dobrovolníci a nějak na nás není pravidlo. Jak říká Jose: "Tohle není práce, tohle není jazykový kurz, tohle není párty, tohle je EDS!".

"Je třeba se taky seznamovat s místní kulturou. To na jisto znamená víc než oblétávání barů, pítí "caňas" (1 dcl piva) a pojídání "tapas" (zákusky k pití, od chlebíčků, rybiček, pomazánek, salátků až po oříšky či mořské potvory na vece). Máme jazkykový kurz, poznáváme se s pracovníky naší hostící organizace a vůbec otevíráme očka. Vím, že je fajn začít cítit se jako doma hned. Na bytě jsme 4 ze 4 různých zemí, pomalu tvoříme soužití. Na Kypru vypínají bojler, ve Španělsku ne, všichni myjeme záchody, někdo hází toaleťák dovnitř, jiný zase ven a takových srandiček je v životě dobrovolníka mnoho. Já jsem tady začal malovat. Sic mi na základní škole naznačili, že jsem neumětel, tak jsem to tady zlomil a začal jsem tvořit naši společnou realitu podle vzorce "budu dělat to nejlepší, co si dokážu představit."



Činnost, dobrovolnictví a láska
"Romane, dva týdny jste strávili přípravou, třetí jste nakoukli do projektů, pak máte "týdenní popříjezdový seminář". Co teda vlastně budete dělat?"
"Můj projekt se skládá z tří částí. Prozatím zahradničím s lehce postiženými lidmy, parta strejdů co postrádá ego a jsou nejmilejší část společnosti. Pak mě čekají workshopy věnované palmám a také průvodcování v muzeu palem. Ostatní mají projekty spojené s mládeží. Například sportovní volnočasové aktivity, práce s bratry rómy, s maličkými dětmi až po práci v kanceláři – mezinárodní spolupráce, media a tak dále. Podívej, tohle je na delší vyprávění a tenhle úvod přece slouží jako insirace pro návštěvu mého blogu http://romanito-on-the-road.blogspot.com.es/ Tam to v tomhle stylu pojedeme dalsich 9 měsíců. 

středa 10. října 2012

Roman na EDS v Elche, siempre sì!

Den po úplňku, po Moldávii, čtyřech dnech v ČR, DIY karnevale, nejlepší čas na to začít opět jinak. Velký to příběh jménem Evropská Dobrovolná Služba v Elche. Vítejte na palubě!

Let přes devatero hor a devatero řek
Mažu na letiště, ještě minulý týden by to moji vyslovovali "Vaclava Gavla" ale já jedu do Španěl, tam je to "Vaclav Avel". Já si lehce souzním se vším, vlastně už se pořádně rozvibrovávám, večírky na rozloučenou či uvítanou se už rozplynuly na radost se setkání, nic nestojí v cestě. Sic mi v Iberii na palubě nedali vůbec nic, ani pivo! (asi známka krize, která prý hýbe celým Španělskem), tak se stejně vznáším za 9 měsíci života, který probíhá pouze teď! Kochám se středem Castilie a obrovskými kruhy v krajině, jak májové, akorát tyhle někdo vysekal do lesů a udělal z nich pole, krasota! Madridské letiště v sobě má špetku Gaudího. Během třech hodin okouknu toalety, umyju nohy, v duchu chválím vydařené a především silné ročníky korzujících křehulek a jen se ladím na těch 24° venku. Nic míň než hodina, západ slunce a žádné pivo, to je poslední, co se děje před. Vyzved na letišti v Alicante, Jose (náš koordinátor) mě překvapivě poznal. Sedáme do autíčka a ještě s francouzečkou Melanie se stěhujeme do bytu, večer už do sebe klopím "caňu" (pivo s "k" na začátku) a tapas (španělská zákuska k pivu ve všech formách, od rybiček po chebíčky až po pizzu či oříšky). Pokec super v rámci francozské jazykové klasiky, anglicky neumí a španělsky trochu.. Já mám s sebou sbalen vnitřní klid, takže mě má prozatím! vrzající postel v žádném případě nemůže rozhodit.

 
Elche, to není jenom pet mostu a hrad, Elx je nádhera sama a 200 000 palem!
Ráno před dvanáctou řadně odpočinuti hurá do města. Ty jo, hafo kavárniček a nespočet palem. Parky jsou tu všude, koukám na palmičky z okna, mají tu dokonce jednu osmitunovou osmipalmu. Pracovat tady s palmama je trefa a já vím, proč tu jsem! Je tu něco jak hrad, říčka, trhy, kostelíky, ozdůbky, kachlované lavičky, staré polorozpadné baráčky mezi modernou a my se tak potujujeme po městě, cpeme se tapas (španělská zákuska k pivu ve všech formách) a já do sebe leju caňu. Trochu mám asi kulturní šok. Ještě před týdnem bych byl schopen v Moldávii pít z decáku 100gramů vodky a teď mi do toho cpou pivo, to si nenechávám líbit. Dávám snídani šampionů, kafe a pivo a k němu dostanu jako tapas dvě mini kuřecí stehýnka, jo, proti tomuhle zvyku nic nemám:-)
Štěbetáme tedy en Espaňol a den utíká, dědové s popkama v pruhovaných košilích se pořád o něčem zaníceně dohadují, naše říčka šířky 1m 20cm teče do moře a vše plyne. Z palem padají datle na zem, člověk to jen sbírá a cpe se tou sladkou energetickou bombou. Lidé milí, za první den se mé bososti divil jen jeden klučina a po vysvětlení málem smeknul klobouk. Cupitám si tu tedy vesele bez bot, v bývalé velmoci obuvnického průmyslu, venku je těch 25°, ještě jsem neviděl jedinej střep a to už je skoro večer, kdy nám příjíždí zbytek bytu. Náš příbytek je komplet, Melanie z Francie, Natasha z Kypru a jako posední dovalil z Berlína Philip, vše probíhá za mé asistence. Do dobrovolnické devítky ještě patří další kyperská kočka, Italečka, Litevka, Němka a Ital.

První týden máme na seznamování a zařizování věcí. Bankovní učty, spaní, telefony, lehoulinká seznámení s našimi projekty a vše to probíhá v mechově klidné atmošce. Jose je jeden z nejpříjemnějších lidí co běhá po planetě (siempre si, siempre pozitivo). Vždycky jsme tu pro ano, ať se děje co se děje. Komunikujeme, pomáháme jedem druhému a posouváme se navzájem dopředu. Tak to je první příspěvek z téhle nádhery. Alespoň kus Elche bych přál každému, což takhle výlet?
Tímto se hlásí a EVS zpravodajství odpaňuje Romanito.

Elche/Elx, 10.10.2012

VIP Moldavsko: pohádky, pesticidy, gambáč a pochcaný dvůr

A jsme tu zase, Moldavsko do třetice. Velký návrat k pesticidům. Článek bude trochu o nich, i když minule už bylo napsáno vo co teda de. Tentokrát se zaměříme více na létající kukuřici, milé lidi, sluníčko, chlast, umění recyklace štěňata a inovace.


Opět se tedy vydáváme do Causeni, pro mě je to měsíční mise. Už od začátku se máme, úplné VIP. Letíme do Mnichova, první pivo je poslední plznička v plechu (ten mě sere) na Ruzyni za 49Kč. Máváme a krom bystrého naučení se dadaistického bavorského dialektu stihneme i letadlo a tam potkat Pavlu, ty gruzínské spojení jsou nekonečné a tímto zdravím!

V Kišiněvně chceme hrát hru: "Dělej že na tebe taky někdo čeká". Po prvotních srandičkách nás nachází Miroslavčik a my se nestačíme divit. Taxi až do Causeni, tam pijeme až do noci a první pracovní den si užíváme, komu by nechyběli pesticidy! Na základně ale nečekají jen oni, krom psí dvoky Karla a Bubliny se nám objevila 4 roztomiloučká štěňátka. To je radosti, tak hop do obleků a jedeme potící nálož, i když pot z gumovek ještě neteče, ale bude, stále je před námi 60 tun.

Není auto, tak nečekáme, ale investujeme čas do vycházky. Dozrála nám divoká tráva, takže neleníme a bereme jí na výlet na usušení. K tomu zvedneme hlavy a na nebi jsou malé tečky, či větší. Jsou to listy do zlatova vyschlé kukuřice, kterou do neuvěřitelných dálav a výšek zvedl větrný vír či něco podobného. Je to zázračné, sem tam jedna spadne, my slupneme oříšek a jede se chlastat, protože tohle slovo k tomu sedí. V každém případě tyhle momentky jsou jak z toho filmu "Moldavská (nebo Americká?) Krása .. myslim nejen s tím pytlíkem.

Z pohádky do Pohádky
Ve městě už máme naše staré známé, například v restauraci "Pohádka", tak jsme rádi zpět, dáváme si osvědčené placky s bramborem uvnitř topící se v majonéze, tiraspolské klobásy, rybičku, hamburger křížený s hotdogem s mrkví, točený Chisinau a další srandy. Prsty se nám lepí k ubrouskům. Jídelní rituálky se neboejdou bez majonézy, to je naše každodenní téma, dá se říci, že majolka porkývá témeř vše, minule si našla cestu i do guláše.

Sandále si beru jen na cestu do práce a krom gumovek ve skladu chodím bos, čož je pro místní překvapivě překvapivé. Do toho ty dredy a vůbec tady s Mírou klasicky zvedáme lehoulinké pozdvižení, a to nemluvím o cestě z trhu, kde jsem si koupil vidle. Už o nás vědí z televize, stane se i že přibrzdí auto a zeptá se: "Z Čechii?" :-) Otvětíme da a šinem si domů (hospoda).
V hospodě (kde zatím trávíme podstatnou část volného času) se sem tam objeví strejda, co sloužil v armádě v ČR a svítí mu očka, tak si vypijeme, vyslechneme storky a podobně. Od začátku máme nůžky a při konzumaci piva stříháme petky, plechovky, krabičky od cigár a po pár dnech už máme na repertoáru hodinky, popelníky, výstřední úlety, stíhačky a ani náhodu nekončíme.
Moldávie se zdá být milejší a všechno tak nějak víc plyne. Holky v baru se víc kamarádí, i když, přes určité věci prostě vlak nejede. Jak chodím bos, tak nám domácí do pokojíku dala přes koberec takové přikrývky, abych jí to prý nezasral. O to víc se tlemím, když je po nějakém čase špinavější Mírova "botní" část. Nebo třeba večer přijedou na zahrádku baru (od které máme klíče) dva napraný moldavani a po úvodní otázce "jak se máme" vám pochčijou oktávku. Po třech měsících říkám, že prostě ty moldavani maj nadloubáno a ty jejich ženský jsou nějak záhadně v pohodě.
Gambáč, české brambůrky a čeština na stopu
Povedl se nám vydaření výlet do kláštera Orgeliu Vechi. Ten můžu doporučit, ono kdo by jel do Modlávie, tak tam stejně skončí, protože tady toho jinak moc není. Ale třeba si stopnete chlapíky, co 12 let vozí Moldavce do ČR, nalejete se gambáčem, pokecáte česky, dáte si české brambůrky a ještě možná dohodíte tuhle dopravu pro účely našeho projektu:-) Nebo si třeba můžete udělat transparent "Causeni" a jít fandit na místní fotbal řvajíc "hovězí polívka, "řízek s kaší" či další profláklé slogany.

Vyfoť se s balíkem hlíny
Přes obrovitánské problémy s papírováním a začátkem transportu se 20.9. konečně povede odvézt první kamion. Na základně se nám sešlo na 50 pohlavárů, plácajíc se po ramenou. Ne každý z nich si dokáže představit, že první kamion měl odjet asi před čtyřmi měsíci a celou kaši za tím. Proto my se upřímě smějeme. Pro mě je to obrovská životní zkušenost, vidět co je za tím. Tímto zdravím a děkuju všem borcům a borkám, kteří se snaží a dělají co můžou.

Na konec si vypůjčím jeden příměr, který bude sedět nejen na rozvojovku, ale na celý náš uvařený systém (vcetne budoucich prispevku). Vezměnte auto, které nebrzdí a má uhnilý volant. Posaďte do něj posádku trotlů, ten to vyseká po třech kilometrech. Vezměte stejné auto a posaďte do něj vyškolenou posádku borců, profíků, co do toho dají celé své srdce. Vysekají to stejně... Nepřípomíná vám to něco!

Viva la Moldavia, díky všem za tuhle parádu kombinovanou se brozením se po kotníky v pesťácích.

Romanito
Elche - Spain, 10.10.2012