Text pro Ferdův den, 11. 5. 2019
V životě každého z
nás přijde chvíle, kdy nechceme věřit, že se to stalo. V šoku doufáme, že je to
jen zlý sen a že se brzy probudíme do světa, kde zase všechno bude fajn.
Nejradši bysme posunuli čas o kus nazpět. Na počítači je na to dokonce i
tlačítko, člověk se může vrátit o několik kroků zpět a změnit to, co již
udělal. Třeba umazat kus věty.
Když jsem byl kluk,
tak jsem nesnášel prohrávat. Vždycky jsem odněkud naštvaně utíkal marně se
snažíc vymazat z reality nějakou porážku.. Stejně to nefungovalo. Na počítači
to někdy šlo, člověk shodil hru a sem-tam se povedlo, že se prohra
nezaznamenala a mohlo se pokračovat. Jindy se stačilo vrátit k dříve uložené
pozici. Pak začít znova o pár kroků zpět. A s informacema o tom, co přijde se
zkusit připravit, udělat něco jinak a tentokrát neprohrát. Nebo najít tajný kód
a aktivovat si nesmrtelnost nebo nějaký zbraně či dovednosti navíc.
Vždycky se dal vymyslet nějakej fígl, jak ty stroje obejít a porazit. A když
ne, tak šlo použít tlačítko dole, bájný restart, ten často zafungoval, starej
dobrej tvrdej restart. To se potom hrálo. A vyhrávalo. Možná to úplně nebylo
ono, ale v tu chvíli to asi bylo jedno. I když ta hra vlastně ztratila smysl.
Celý to mohlo být o představě a iluzi úspěchu, že je člověk bez chyby, že se
nic zlého stát nemůže. Prostě vítěz bez rizika a pochyb.
Čas šel dál, člověk
se poučil, zjistil, že fígly jsou, ale v jen velmi omezené míře. Tlačítko
restart není k dispozici. Že to hlavní je být a žít. Vyhrávat i prohrávat.
Pořád jasněji přicházely signály, že životem se člověk učí. GLEN měl kdysi jako
motto větu "We love mistakes" („milujeme chyby“). Objevily se
FuckUpNights. Příběhy o selháních. Příběhy vcelku úspěšných lidí. Ti ale nemluvili
o svých povedených činech. Ale o všech průšvizích, pádech, úplném dnu, krachu,
marnosti, bankrotech, zoufalosti a o jejich pomalém sbírání se. A o tom, jak
jim tyhle všechny životní kotrmelce pomohli na cestě k lepším dnům. K poučení,
uznání a integrování toho všeho. Jak nás chyby učí o nás samotných. Uznání
toho, co nám neúspěchy přinášejí je klíč k úspěchu. A tak si člověk skoro
myslí, že umí prohrávat a že se s ledasčím smíří. Ale nějaká forma sdílení
neúspěchů není až zase tak obvyklá a veřejnou reflexí nepovedeností se taky
zabývá málokdo.
Natož na Facebooku
sdílet nějaké bolestné osobní události. Ve světě nově narozených miminek je to
spíš o radosti a gratulacích. Kde kdo by z toho snad usoudil, že se vždy jen
čeká na zprávu, že maminka a děťáko jsou zdrávi a pak přijde fotka a pod ní
komentáře.
Člověka z té
představy probudí až zpráva, že Ferdíkovi nebije srdíčko a že už nežije.
Přichází šok a obrovskej smutek. Prohra to sice není, nikdo s nikým nehrál. Šlo
jen o lásku, ke které se mimo plán a bez optání přimotala smrt. V okamžiku
tohodle šoku by to mohl být právě ten moment uzavření bran a snahy dělat, že se
to nemohlo stát a ani nestalo. Nicméně já nemám chuť hledat tlačítko
"zpět", šmátrat pod stůl po tlačítku restart nebo vymýšlet jiný kejkle.
Chci tady být jen pro ní když on šel. A sdílet to všechno. S těmi, které máme
rádi. I když to oznamování není zrovna příjemné, tak je to pořád sdílení a to vždycky
pomáhá. A proto jsme dneska tady. Sice se s Ferdou loučíme, jsme smutní. Ale
jsme tu tady taky kvůli tomu, abychom si připomněli, kolik lásky a krásy se v našich
životech kvůli němu vytvořilo. Nejdřív se radostně čůralo na těhotenskej test,
kterej jsem pak dostal jako dárek. Psali jsme mu knížku, mluvili s ním, koukali
na fotky z ultrazvuku, pozorovali, kde zrovna kope a jak roste. Prostě byl
s náma a byl taky s váma. Každej s ním měl něco málo nebo něco víc
společnýho. A všichni jsme prožívali velký těšení, budovali si hodně představ,
jak to všechno s ním bude skvělý. Všechny tyhle očekávání vzali na svý v
okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že Ferda odešel.
A přes tyhle smutný
chvíle, my jsme stejně rádi, že se to všechno stalo. A i kdybysme měli možnost
vytáhnout šňůru ze zásuvky nebo se vrátit do poslední uložený pozice (pravděpodobně
pár dní před početím, někdy v srpnu), tak bysme to stejně neudělali. Protože
život je zrovna tak nádhernej jako bolestnej. A tyhle chvíle jsou nejen smutný,
ale taky pravdivý a odhalený, jsou plný lásky a upřímnosti. Prožívám je s nejúžasnější
bytostí, jakou jsem kdy potkal. A prožívám je také s vámi. A tak to má být,
protože kdo se s Ferdou radoval, ten by za něj měl umět i smutnit. A my s Táňou
jsme vděční všem, kteří tuto bolest nesou s námi, je to pro nás obrovsky léčivý
a moc nám to pomáhá. Děkujeme, že s námi přijímáte, že Ferda je náš nádhernej
milovanej chlapeček, kterej si na nás tam někde jistě počká a na kterýho si vždycky
rádi vzpomeneme. Buď s radostí, nebo se slzou v oku.
táta Roman