Začíná lehce ohraničených pět měsíců života, to znamená hromadu sekund a taky nějaká písmenka a obrázky pro vás. Tímto zdravím mé drahé čtenáře a speciální pozdrav posílám babičce do Brodu i do PěnčínaJ
Startujeme v červenci, tentokrát ne na benzínce, ale na Florenci. Mám pěkně nakoupeno (pět rohlíků v báglu a šest piv v sobě) a v pondělí 11.7.2011 večer sedám na bus do Sofie. Bulhaři nespěchají, 40 minut zpoždění a první 10 minutová pauza následuje po pěti minutách jízdy. Už tahle první událost naznačuje, jak bych se měl následující měsíce svého života chovat, nespěchat, přijímat věci takové, jaké jsou.. no a hlavně, užívat si každou sekundu, nebo by snad mělo být jinak?
Spím jak zabitej a krom ujetých km si od spolucestující Mirky půjčuju duchovní knihu Tajemství a celou ji přelouskám. To mě ladí ještě víc. Navečer pauzuju na busáku v Sofii, z klidného rytmu mě na chvíli vyrušilo snad jen to, že jsem po třech hodinách popíjení Zagorky vlezl do špatného busu, takže mi ten můj ujel. Metráči jsou ale borci, takže stačilo nezaplatit pokutu 5 leva za přebukování jede se za další dvě hodiny. Nuž, v kapse byli jen dvě leva na pivo a s úsměvem to na paní nádherně zafungovalo.
Istanbul
Středa ráno, Už známe, na otogaru měním 20 Euro na liry a jedu metrem, nacpu se do čtvrté tramvaje, přejedu lodí na asijskou stranu do Harisapadaša. Na lodi si mimo jiného čistím zuby. Taky si po devíti měsících nesednu na hajzlíku, ale oblíbeně podřepnu a následně pomyju prdelku. Pak mě slečna ve spěchu a s úsměvem pošle do špatného vlaku. To se pozná lehce, minutu před odjezdem v něm nikdo není. Skáču ten metr a půl přímo do dalšího, drsný detektiv mě pomáhá a jedu do Gebze na konečnou, pouhých 26 stanic.
Ben sadeže autostop čekerek gidiorum už neplatí, jede se i busama
Stopování začíná, pro začátek praskla plechovka braníku. Byla úplně na vrchu báglu, tenhle braniček se mi bude připomínat svou vůní ještě dlouho. Nu což, nevoním a v Turecku si paradoxně stopuju s mou pravou ručkou, na které mám arménský náramek (kdo neví, tak jsou to hrozný kámoši, obzvlášť potom, co Turci vyvraždili půlku Arménie a dosud neuznali, že to byla genocida). První auto učitel a už se nám to pomalu rozjíždí. Pět autíček a jsem v Duzce, stan nestavím a to je možná chyba společně s další blbostí, vůbec nechápu, proč jsem si ten repelent nevzal. Totálně mě dojebali, celýho, protože kvůli vedru pomalu ani nešlo být ve spacáku. Další den sice začínám poďobán a jdu asi 5km, ale malé drobnosti zvedají náladu. Chlapík na mě mává a doplňuju si u něj vodu, další mě zvou na čaj, a kdybych chtěl, tak i na snídani. Zkurvený to místo, takže si po hodině stopování raději mávnu na dolmus bus a hoďku v něm spím. V Bole volím cestu horami, malinkou silničku. A lidi mi radí cestu bez zeptání, chlapík mě bere do auta bez stopování a je nad slunce jasné, že tohle je správná cesta. Vysedávám s chlapama, popíjíme čaj a já se trochu stydím za to, že jsem si přinesl coca-colu jak nějakej turista, snad mě omlouvá alespoň to, že jsem ji našel v příkopěJ Místo stopa beru dolmus (dodávka bus) do Kubrisciku. Serpentýny, zalesněný hory, jedna žena předává blicí pytlík druhé. Tak kolabuje, synek ji tam křísí, všichni po ní lejou vodu a holka si ten šátek stejně nesundá. Holka, myslíš že by ti trochu vody na krk nepomohlo? Je to jak chceš, tvůj program.
Kubriscik je úchvatnej, na trhu to vře, chci kus melounu, místo platby mi pán velmi srdečně poděkuje. Proběhnu ves a jdu pěšky dál. Auto staví, já se kochám. Pak další a už jsem dole, Dáčija mě tam spolehlivě dovezla a to už se jde za Beypazari, doprovází mě místní ex-fízl, který krom turečtiny dělá, že umí francouzsky, což klidně může být pravda. Je to skvělej stařík a lepší jít s ním než sám. Bere mě kamión do Ajase, tam mávnu na dolmus a vecer hurá Ankara. Jen pět miliónů, jdu do megashopping centra, jedna žena mě tam spasí plynulou angličtinou a já jsem fakt pankáč. Sedím si v Starbucks caffe, hromadu krámu kolem, klikám si na svém počítači připojen na internet. Ten mi mimo jiné prozradil číslo na Sirvan a Husseina, bráchovy vedoucí workcampu z loňska. U Husseina doma sice musíme před mámou schovat piva, ale nádherně povečeříme a pak se ztřískáme jako by se nechumelilo, křesťan, muslim, koho to zajímá.. Vždyť je to přece jen program, kterej se dá změnit. V tomhle duchu lejeme do šesti do rána.
Zlatej Hussein mě ve čtvrtek odpoledne bere na silnici na severo-východ a já začínám jízdu do Samsunu. Jede se hned, pak teda pakárna a dlouhá chůze. Velmi oceňuju nejen odpadky všude kolem, házení botelu z okna, ale i péči o mrtvá zvířata kolem silnice, zasypat to vápnem a pak dlouho nechat bejt (tak to zpívají Kabáti a Turci to realizují). Hroznej smrad. Všechno vynahradí borec, u kterýho ve finále zapomínám svůj klóbrc z Indie. Prostě se poslal dál. Beru vodu z vodovodu do mé láhve s filtrem a konečně chytám auto, které jede alespoň těch 350km. S Edenem mastíme do Samsunu. Umí tak 20 slov anglicky, já tak 80 turecky, takže konverzace je výživná. Večer jsem v Samsunu na pobřeží Černého moře a stavím si stan kousek za městem, blizoučko obr-billboardu Škoda.
Ráno se nekoupu, protože obrovská trubka vypouští do moře hromadu sraček, takže si radši stopnu dodávku až do Ordu, jako obvykle se pás nepoužívá a jedem. S Kazimem kecáme, ačkoli má turečtina je super malinká. Zve mě na oběd, pokus si zaplatit za koftu se salátem je naprosto marný. Po cestě se vysmíváme luxusnímu Metro autobusu, který roztláčí patnáct lidí. A v Ordu prší, což na téhle straně hor není neobvyklé, chodí to sem od moře. Prvně beru pláštěnku a na ulici mě odchytává bláznivý chlapík. Zve mě na čaj, nakládá do svého auta a vykládá turecky, je natolik energickej, že mu většinu věcí rozumím, je ta komunikace jen o jazyku? Jedem do jeho firmy, popíjím čaj v kanclu, anglicky kecám s ekonomem a náš blázínek je zpět, je to majitel a nese mi malenkyj padarok, 2 kila ořechůJ Tak beru, děkuju tešekir ederim, lezu do auta a už mě veze zpět na hlavní, kde čeká firemní kamion a jede se dalších 50km. Další stop bez stopování a takhle to má být, a jeho táta je Gruzín.. Jo, už se to blíží. Frčím až za město, nicméně nikdo moc nezastavuje, únava po těch kilometrech s mým obr báglem je velká, takže si mávnu na dolmus, usnu a budím se v Gorele. Marsutkar me hned zve na caj, tu máš cigáro, vodu, hroznej king, protože mě zná, kolem deset lidí, stejný otázky, mimo jiné konverzace v turecko-němčině, což mi příjde totálně mimo, protože neznám ani jeden jazyk, ale jde to. Chlapíci mi nic nestopli, ale mě to jde a jedu s Erdenem. Ten umí anglicky a hraje v kapele, kde mají i brumlaře, tohle není každej den. Trabzon má super energy a říkám si, že sem má cenu se vrátit, nicméně se nezastavuju, dokonce i něco fotím a běžím za město. Beru dolmus do Rize, kde stavím stan uprostřed parku na luxus místě, to určo nepřehlédnete ve fotogalerii..
V neděli ráno balím a jdu nějaké 4km na konec Rize. Únava je velká, bágl má s ořechama a vodou 23kg, zápěstí to odneslo, ale šlapu. Po cestě koupel v moři a hned mi staví chlapíci, co prý pak jedou do Batumi do Gruzie. Už se nepotkáme. Ale staví borec, co chce prachy a já mám v kapse posledních pět lir a na hranici je to kousek. Tak mu nabídnu čtvrtinu, co chtěl (chtěl 20lir, dal jsem mu pět, 1lira=cca12Kč). Moje útrata za cestovní v Turecku od středy do neděle dosáhla závratných 500Kč. Že nemám pás ani jeho malý děcka, to už mi přijde naprosto normální. Potom přejdu hopu a berou mě mlaďáci na granici. Tam málem letím, jak se těším do té mé nej zemičky. Tímto uzavírám tureckou srandu a nořím se do Sakartvela. Nyní vám píšu z Tbilisi, Turecko je definitivně za mnou. Byl to letos jen krátký přejezd od středy do něděle. Teď už jsem v Sakartvelu a každý moment tady mi potvrzuje, že jsem přesně tam, kde mám být. Posílám pozdravy a energii nejen vám, kteří to dočetli až sem. V srpnu se objevím s dalším článkem o průjezdu Adžárie, návštěvě GLEN dívek v Borjomi a možná o Tušetii, kam dneska mířím na workcamp.
Romanito, 21.7.2011, Tbilisi
