Koda, to není jenom GLEN a kargat :-) Aneb první měsíc za námi..

Vítám všechny účastníky písmenkové konference zaměřené na globální rozvojové vzdělávání. Scházíme se tu k příležitosti měsíčního výročí příjezdu Evy a Romana do Kody. Krom oficialit kolem (vody je málo, místní alkoholik tě chce opít za každým rohem a chačapuri lezou Evě krkem) se budeme zabývat náplní života dvou účastníků programu GLEN.

V čem tu máme prsty??

Eva je má sem tam v těstě a nutno podotknout, že peče výtečně! Moje prsty se často nacházejí na klávesnici mého komputeru, na spoušti mé milované zrcadlovky a nově také na tlačítkách kamery, s jejíž pomocí točíme dokument o našem komunitním výukovém centru. Ve volných chvílích osahávám zavirované počítače a rozbité tiskárny či hodiny, to je ale jen vedlejšák. Focení taky není na full-time, ale nějaký čas to zabere a pro mě je to zábava. Je třeba vykazovat aktivitu centra a reportovat, to se dělá fotografiemi a gruzínskými písmenky (ჩემი სახელი რომაული და მე ჩეხეთის რესპუბლიკაში). Po deseti týdnech v Gruzii se neumím ani podepsat, ale vím, jak vypadá nápis Koda, takže z Tbilisi marshrutku trefím.

Nejvíce pracujeme s klubem mladých v centru a pak trošku novinek pro místní komunitu. S mladýma jsme byli na výletě. To zní jednoduše, ale když ze sebe při prvních kontaktech s místními teenagery nechcete udělat šéfa, tak si pak musíte vytrpět dlouhosáhlé debaty kam a na co se přispěje a na co se vezme příspěvek. Ten je možné vzít z rozpočtu klubu mladých, je určen na aktivity 25 členů youth clubu a činí 1000Kč na měsíc. Nicméně výlet se vydařil, dokonce se i trochu pilo, trochu tancovalo a i nějaké ty hry jsme si zahráli.

Už proběhlo promítání jednoho filmu. To jsme taky prozatím jen pozorovali. Do Kody nám přijeli dva alternativní dobrovolníci z Tbilisi. Pustili Tygr a něco od Beniniho v italštině s ruským simultánním překladem. Rusky rozumí asi tři lidi, italsky nikdo… Debata nebyla, jen my jsme něco lehce hasili. Já už snad brzy budu mít filmy v gruzínštině od Člověků v tísni a zásadně to tady změníme, Jeden svět do Kody!

Uklidit ten bordel, to nebyl hlavní cíl, ale vypadá to tu líp. Clean-up aciton ve spolupráci s něčím jako strana zelených se povedla. Chlapík slíbil 25 párů rukavic, přinesl 25 kusů, nicméně to bylo vše s dostatečným předstihem, takže jsme nakonec mohli hrdě vybavit rukavicemi a pytli kolem 70 dětí a vyčistit Kodu. Dokonce jsme byli v televizi, děcka se do toho položili s maximální vervou – když došel bordel, tak začali rvát suchou trávu a vůbec to byla velká sranda.

Koda Community Night. Tak se zhruba jmenovala velká akce, kterou jsme organizovali s našimi mladými. Byla to první akce centra v noci. Vytáhli jsme projektor, komp, plátno a tak dále. Několikátá prodlužka šlapala a tak jsme mohli promítnout krátký dokument o komunitních výukových centrech v Gruzii. Následně diskuze moderovaná mladými se zapisováním. Byly tři otázky: „Co by pro vás centrum mohlo udělat?“, „Co byste rádi měli na zaplivaném dvorku před centrem?“ a jak byste jeho revitalizaci případně mohli přispět?“ Následně jsem promítal fotky z Tušetie, z Indie a z Kody. Přišlo jen 70 lidí, přesto byli všichni nadšení (za měsíc do toho jdeme znova). Já třeba nebyl úplně nadšený z toho, že mi tu na letáku přeložili 19:30 na 7:30, ale to už je tak, ono tady všechno nejde tak, jak by si člověk představoval. Třeba poslední dva dny nejde internet, a to vůbec, ne jak bych si přestavovalJ

To by pomalu stačilo. Na závěr jen poznámka, že krom každodenních radostí tu máme i záhady. Nestraší, nicméně, něco se děje. Možná to byl zloděj, ale vědecké studie mlčí. Nu, jdu si takhle večer na záchod a ani snad neočekávám tekoucí vodu, ale v rezervoáru toalety je plná půlka! A jak si tak čistím zuby, najednou slyším podivný zvuk. Udiveně se nahnu nad rezervoár a tenhle pohled mi bere dech. Voda je pryč! Kam se poděla? Je to náhoda, spiknutí nebo jenom rozladěná trubka? Proč Eva přirovnala tandempartnerství k domluvené svatbě? Jak jsem se v Tbilisi seznámil s párty s elektronickou hudbou? Jak jsme využili naše igelitové pytlíky na podporu dobrovolnictví? Proč tu na nás křičí good bye? Povede se nám dokončit dokument v termínu? V kolik hodin zavírá náš jediný bar? Je tu zima? Proč naše ředitelka drží dietu během těhotenství? Jak zahynula myška z minulého článku?

To se dozvíte příštěJ Stay tuned!

Fotografie ze zmíněných veselostí najdete na indarokle.over.cz

Romanito,

Koda 30. 09. 2011

A ty tady žiješ? První dva týdny v Kodě..

Prvního září, kdy se v Gruzii ještě nejde do školy (začíná se až 15. 9.) jsme s Evou přijeli na místo naší tříměsíční stáže. Koda naše se nachází asi 20 minut jízdy maršrutkou jižně od Tbilisi. Žije tu asi pět tisíc obyvatel, nebo taky tři, upřesním časem, člověk za první dva týdny nespočítá ani krámy, těch tady je kolem deseti. S hospodama to bylo jednodušší, nemáme ani jednu, nicméně máme tu malý stánek, kde mají točené. O tom na druhé straně ve staré Kodě nevědí.

My žijeme v takzvaném garadku v pátém patře romantického béžovo-modrého paneláku, který tu postavili soudruzi za sajuzu. Takových paneláků je v naší části Kody asi 15. Co je to naše část? To je místo, kde v panelácích žijí lidé, kteří v roce 2008 kvůli válce museli opustit Jižní Osetii a přestěhovat se sem.

Pod okny máme pár zahrádek a pak už jen ruiny ruské vojenské základny končící někde v dálce. Výhled z našeho okna je to naprosto fantastický. Po ruinách následuje překrásný hřeben, který hraje všemi barvami dle pozice slunce a mraků.

Pomalu si zvykáme na místní speciality, například voda jde čtyřikrát denně. V prvním patře o poznání déle než u nás v pátém, nám od slabé půlhodinky do dvou dlouhých hodin. Pro chutnější pitnou chodíme s kanystry k prameni. Ten je s kostelem a jednou sochou asi největší turistickou zajímavostí Kody (nás tam děcka vzali na první výlet).

Jsme tu chvilku a už došlo na slavná slova Evy: „Sometimes I can´t control myself“ J Eva takhle přišla do koupelny, zjistila, že teče voda a s upřímnou radostí se okamžitě vrhla do sprchy a k tomu ještě naplnila všechny naše vědra, kýble a škopky vodou na potom. Klidně nevěřte, ale podobně to funguje i s mytím nádobí. Když ale voda neteče, tak se mytí přirozeně odkládá na zítřek. Nutno dodat, že často k naší společné tiché radosti.

Sem tam nejde i plyn a dva dny přes den nešla elektrika v celém Tetrirskaro regioně. Eva ani já naštěstí neprojevujeme při funkčnosti plynu a elektřiny choutky tyto zdroje skladovat do kyblíků jako je to v případě vodyJ

Stoupání po schodech je taky zážitek, výška schodů totiž není stejná, takže si člověk připadá jak opilej, protože očekává stejnou výšku, nicméně klopýtá, ačkoli někdy i nemá vypito.

Pracujeme pro Community Education Center Koda. To funguje od roku 2010. Poskytuje množství bezplatných kurzů (pletení, instalatér, výroba nábytku, angličtina, počítače, kadeřnice, výroba obuvi, malování domů, konzultace s psychologem).

Je to jediné bezplatné výukové středisko v Tetriskaro region. Krom jiných cílů má za úkol integraci IDP´s (internally displaced person, vnitřní uprchlík, běženec) do místní komunity a prostředí. Dále podpora aktivního občanství a například zvyšování uplatněnosti místních na trhu práce. O tom si více povíme v dalších článcích.

My se dva týdny seznamujeme s prostředím a zapojujeme se do aktivit centra. Hlavně ale tvoříme náš program pro zbylou dobu. Každý den se však objevují nové nápady úkoly a neočekávané zvraty. Určitě se nenudíme, ale zase netlačíme na pilu, to by přece nebylo rozumné, že? Už jsme pomohli vytvořit a vybrat fotky pro výstavu o životě uprchlíků v Kodě, kterou vystaví někde v Německu. Vytáhli jsme kus youth-clubu na clean-up action organizovanou Evropským domem a prostě se to tak nějak přirozeně sune dopředu. V sobotu děláme naši vlastní úklidovku Kody s podtitulem „buď dobrovolník“ či tak nějak. Následovat bude první open-air letní kino v Kodě s cílem zmobilizovat lidi k přeměně zaflusanýho dvorku před centrem na něco vzhlednéhoJ Snad to nebude vadit naší oblíbené dvojici „community štěňatům, což jsou dva psí bráškové, kteří vyrůstají právě v tomhle prostoru.

Na začátek by to asi stačilo. Jen zdůrazním, že jsou tu na nás všichni strašně hodní, dostáváme dobrůtky ze zahrádky, sem-tam dostaneme pozvání na návštěvu. U nás byly první dny brouci, pak jednou přiletěli netopýři. Od včera máme myš, pastičku v Kodě nekoupíš. Ale mají tady speciální lepidlo na myši. To se nanese na kus prkna či kam a myš se tam přilepí. Pokud vás zajímají osudy této myšky a mnohem více, tak zůstaňte naladěni na notu Koda liveJ

Roman, 15.9.2011

Koda - Tetriskaro regioni

fotografie nejen z GLENu a Kody na

http://indarokle.over.cz/

HELPCAMP SAKARTVELO - TUSHETIE 2011

HELPCAMP SAKARTVELO - TUSHETIE 2011

Po roce se opet vracim na helpcamp hedvabne stezky do Omala. Misto vcasneho prijezdu s kocovinou volim variantu prijezdu temer strizliveho, ale za to o pet dni pozdejsiho.

V Omalu doplnuju grupu lonskych harcovniku na sedm statecnych, kteri se neboji vstoupit do jedne reky dvakrat. Na miste je dalsich trinact novych koni. Brzy se ukazuje, ze ackoli sedm statecnych je v prumeru o jeden rok starsi, tak nam skupina velmi omladla:-) A zalternativnela, nejen diky slovenske stoparske divizi. Take si vice lidi varilo pro sebe. Nicmene neni pochyb o tom, ze nebicko v papulce meli vsichni ucastnici.

Behem prvniho tydne, kdy jsem se prejidal v Adzarii a opijel v Borjomi, se v Omalu tvrde pracovalo (pry:-) Nosili se kameny a provadely se podobne tvrde prace, pro ktere je potreba prvotni nadseni a entuziasmus..

Nastesti jsem mel to stesti, ze kolegove kamenoborci nezvladli zacistit vsechno, takze jsem se na chvili taky mohl chopit kbeliku ci motyky a se slzickou na krajicku zavzpominat na stare zname kreace kolem "ceske veze" Ta po lonskem zacisteni znatelne povyrostla a zpevnila. Zde si dovolim malou vsuvku. Pres vybornou atmosferu se objevil jedinec, ktery se pokusil sabotovat prubeh helpcampu malou sabotazi. Jednalo se o vhozeni kbeliku s obsahem suti a hliny do hluboke rokle. O to smutnejsi je to diky faktu, ze tento "etnolog" patri jiz k osvedcenym kadrum proverenym lonskym rocnikem. Dle jeho vysvetleni se jednalo o nahodu. Nutno podotknout, ze o tom by svedci i fakt, ze se pro kbelik okamzite vrhl bez jakekoli znamky pudu sebezachovy, trni netrni, rokle nerokle. Mozna to zase az takova sabotaz nebyla :-) Krom toho se o podvratne aktivity starala dobre organizovana skupina fanousku alkoholu, te se nakonec povedlo pravidelne promazavat kolecka helpcamparu tak, aby se mohla lehce otacet kupredu.

Behem druheho tydne probihalo znaceni turisticke trasy k temer zapomenute "vezi zamilovanych". Stezku c. 12 vsak bylo treba nejdrive zcasti zcela znova vytvorit a zbyvajici cast vycistit a zpruchodnit. V druhe casti tydne me opet potkala stestena a cela skupina se vratila tahat kameny z lesa po stezce pod posvatnym mistem. Postupovalo se oblibenou technikou "kamenolidskeho retezu" vcetne implementovani revolucni techniky hazeni kamenu jeden druhemu (tzv. stone-flow chain:-) Clovek musel nekdy zamacknout slzicku, obzvlaste ve chvich, kdy poznal kamen z loni, ktery mu prosel rukama alespon desetkrat.

Zde uvadim seznam letosnich praci (prevzaty z http://www.hedvabnastezka.cz/prace-zahranici/help-camp-gruzie-tusetie-2011)

1. Výstavba části "české věže" na hradu Keselo, která byla v loňském roce vyčištěna a připravena k rekonstrukci. Zesílení spodní části této věže.

2. Začištění prostoru před jednou z věží se zajímavými archeologickými nálezy (viz zprávu o nálezu v ruštině, kterou laskavě Petr, vypracoval vrchní archeolog HELP-CAMPu).

3. Začištění prostoru ve střední části hradu (odstranění zeminy, vyčištění povrchu) s objevem starých "kanalizačních zařízení", části původního vchodu do věže a odkrytím valů nad svahem.

4. Přenesení stavebních kamenů pro stavbu věží.

5. Příprava a vyznačení 4 km dlouhé turistické trasy k "hradu lásky" v okolí Omala (viz reportáž gruzínské televize), vyčištění prostoru okolo hradu.

Letos jsme obdrzeli dekovny dopis od spravy narodniho parku, opet probehla reportaz v gruzinske televizi, na navsteve Omala byl cesky velvyslanec, o jednom chlapikovi se tvrdi, ze si do hor privezl 10l vodky.. a vubec, povedomi o helpcampu stoupa a to je jenom dobre.

Hlavni je ale pratelska atmosfera mezi ucastniky, unikatni kouzlo cele magicke Tusetie - obzvlaste Omala a v neposledni rade take spoluprace s mistnimi. Timto dekuji vsem ucastnikum a jmenovite Slavkovi Horakovi za opetovnou investici sveho volneho casu na pripravu tohoto vyjimecneho helpcampu.A zdravim nejen Cielu a Nugzora, ale i nase kamose z nizu!

Zde je nekolik zakladnich pozadavku pro zajemce o ucast v roce 2012:

Pozadujeme:

• Výborná znalost anglického a perskeho jazyka.
• Znalost práce s PC, Java, PhP, kontingencni tabulky,
• Pečlivost, svědomitost, samostatnost, vlastní iniciativa pro hledání nových řešení pro transport kamenu , uziti krumpace, motyky a lopaty
• Velmi dobré komunikační schopnosti a vystupování, kladny vztah k alkoholu
• Týmový hráč a motivace pro práci v neziskovém sektoru.
• Aktivni pristup, orientace na kamen, pripadne na hlinu ci kbeliky

Nabízíme:

• Pomerne mladé a dynamické pracovní prostředí, prostor pro seberealizaci kocovinu a osobní rozvoj.
• Pracoviste v centru Omala v srdci magicke Tusetie
• Tri hodiny elektriny denne, kravska hovna vsude kolem
• Internetove pripojeni 3-4 dny chuze od pracoviste
• Částečný pracovní úvazek v cervenci 2012
• Odpovídající finanční ohodnocení v neziskovém sektoru (cca nic/hod)

ODKAZY

Fotografie z letosniho rocniku (2011)

Fotky z tydne straveneho v Omalu po helpcampu

Fotografie z roku 2010

Informace o helpcampu

Clanek o helpcampu 2010

Gruzie, zeme jako zadna jina.. Pak pismenek o Cesko-Slovensko Tusetinskem projektu v Omalu (helpcamp2010)

Fantasticky help-camp v gruzinskych horach. Obnova historickych pamatek v tajemne Tusetii (helpcamp2010, redakcni uprava hedvabna stezka)

Tusheti Protected Areas

National Park of Tusheti

Reportáž gruzínské televize o značení tras a českých studentech v Tušetii

Slavomir Horak, osobni web: Stredni Asie + Kavkaz, more informaci

Tbilisi Hostel

Moje stranka o Gruzii (jeste neni:-]

Sakartvelo gaumardzos aneb jsem tu zase!

Sakartvelo gaumardzos aneb jsem tu zase!

Po roce se vracim na misto cinu. Cela sranda by misto lonskeho pouheho jednoho kratkeho mesice mela trvat asi pet. A zacina to paradne v duchu nespechani a uzivani veskerych sekund, ktere jsou k dispozici. Misto prvnich peti dni prace na workcampu si uzivam na druhe strane Gruzie autonomni republiku Adzarie.

Prekroceni hranice na Sarpi prechodu pesmo a na druhe strane je hned vsechno krasnejsi. Kravy na pobrezi Cerneho more a misto stopu si mavam na bus na kraj Batumi. Listek stoji 0,8 GEL (gruzinsky lar, cca 10Kc). Pokuta v pripade neoznaceni listku je 3 lari:-) Vyskakuju pred Batumi a jdu na stopa. Kecam s prijemnym tloustikem, ktery se zivi prodejem veci ze sve igelitky. V sortimentu ma pemzy, vonne stromecky do auta a take jedny boty (jejich cena v jeho ocich ocividne stoupla kdyz jsem mu rekl, ze nejsou z Nemecka ale z Holadska:-) Bez pochyby musi vydelavat velke prachy.

Tudy nejezdi, tam se nedomluvis ani rusky, je tam vysoky sedlo, nicmene ja do Hula jedu nejen kvuli jeho uzasnemu jmenu. Po dvou hodinach jizdy marsurtkar vyhazuje roxory, pytle s ryzi a nasledne se vymotam i ja. Hned se me ujima Elza a Lina z mistniho kafecka. Za chvili uz si tocim pivo sam a tak nejak tusim, ze odsud zitra rano neodjedu. Pitka konci na homestay (neformalni hotylek, nekdo si vas ubytuje doma a vy mu date tak 10-15lari.. nebo nic) s partou Polaku.

Mam pokojik jak z pohadky a druhy den jdu na vylet do hor. Hodka chuze s mistnim ucitelem telocviku, ktery vydelava uzasnych 250lari za mesic. Za to se da poridit treba sto piv v hospode. A uz me yve k sobe domu, nacpu si pupek mistni specialitou. Domaci syr rozpeceny v asi tak pulitru domaciho masla. Pokracuju sam do nekam a kdyz se pak ptam na cestu, tak uz na me Timuri vola: "Zachadi". Je z toho dalsi obed, z toho se clovek nevyvlikne, 2 hodiny kecame o tom, jak si zijou "pa tichonku". Vecer me ceka jiny pokojicek za 10 lari a celovecerni povidani s chlapikem, co tu filozofii ma ve svy podstate uplne stejnou, je to jeden svet, hromada lidi se stejnym cilem, akorat to nekteri z nich stale nepochopili.

Rano mastim dal. Marshrutka je preplnena k prasknuti. Starici, hrabe, pytle brambor, hrabe, kanystry z benzinem, kojenci, ja.. no blazinec, tech 100 kilometru jedeme 4,5 hodiny.. V Akhalcike jsem sice zlomen, ale jede se dal do Borjomi, kde pracuji dve glenky Julia a Maarit. Prochazkujem, piju mistni znamou mineralku primo z pramene, vecer solidni pitka.. Holciny pracuji pro misto TV Borjomi. Delaji pruzkum trhu, jelikoz TV nema poneti, kdo se na ni kouka.. Holky pripravuji 150 dotazniku, z kterymi obehnou okoli a pak je vyhodnoti.

Kocovinu si beru do Tblisi marshrutkou. Opet Didube, na marketu nachazim nadherny slamak. Ptam se babusky kolik stoji. "Je za tri lari, ale jestli chces, muzes dat pet, ale jenom jestli chces." Samozrejme dostava pet a me je nad slunce jasne, ze tohle je presne tam zeme, kde mam byt. Vecer me ceka vrele prijeti u Sisovic rodinky, no, bez kocoviny se to neobeslo.

Roman

Kutaisi, 11/8/2011

Turecko, druhé vydání: dobrodružství pokročilého

Začíná lehce ohraničených pět měsíců života, to znamená hromadu sekund a taky nějaká písmenka a obrázky pro vás. Tímto zdravím mé drahé čtenáře a speciální pozdrav posílám babičce do Brodu i do PěnčínaJ

Startujeme v červenci, tentokrát ne na benzínce, ale na Florenci. Mám pěkně nakoupeno (pět rohlíků v báglu a šest piv v sobě) a v pondělí 11.7.2011 večer sedám na bus do Sofie. Bulhaři nespěchají, 40 minut zpoždění a první 10 minutová pauza následuje po pěti minutách jízdy. Už tahle první událost naznačuje, jak bych se měl následující měsíce svého života chovat, nespěchat, přijímat věci takové, jaké jsou.. no a hlavně, užívat si každou sekundu, nebo by snad mělo být jinak?

Spím jak zabitej a krom ujetých km si od spolucestující Mirky půjčuju duchovní knihu Tajemství a celou ji přelouskám. To mě ladí ještě víc. Navečer pauzuju na busáku v Sofii, z klidného rytmu mě na chvíli vyrušilo snad jen to, že jsem po třech hodinách popíjení Zagorky vlezl do špatného busu, takže mi ten můj ujel. Metráči jsou ale borci, takže stačilo nezaplatit pokutu 5 leva za přebukování jede se za další dvě hodiny. Nuž, v kapse byli jen dvě leva na pivo a s úsměvem to na paní nádherně zafungovalo.

Istanbul

Středa ráno, Už známe, na otogaru měním 20 Euro na liry a jedu metrem, nacpu se do čtvrté tramvaje, přejedu lodí na asijskou stranu do Harisapadaša. Na lodi si mimo jiného čistím zuby. Taky si po devíti měsících nesednu na hajzlíku, ale oblíbeně podřepnu a následně pomyju prdelku. Pak mě slečna ve spěchu a s úsměvem pošle do špatného vlaku. To se pozná lehce, minutu před odjezdem v něm nikdo není. Skáču ten metr a půl přímo do dalšího, drsný detektiv mě pomáhá a jedu do Gebze na konečnou, pouhých 26 stanic.

Ben sadeže autostop čekerek gidiorum už neplatí, jede se i busama

Stopování začíná, pro začátek praskla plechovka braníku. Byla úplně na vrchu báglu, tenhle braniček se mi bude připomínat svou vůní ještě dlouho. Nu což, nevoním a v Turecku si paradoxně stopuju s mou pravou ručkou, na které mám arménský náramek (kdo neví, tak jsou to hrozný kámoši, obzvlášť potom, co Turci vyvraždili půlku Arménie a dosud neuznali, že to byla genocida). První auto učitel a už se nám to pomalu rozjíždí. Pět autíček a jsem v Duzce, stan nestavím a to je možná chyba společně s další blbostí, vůbec nechápu, proč jsem si ten repelent nevzal. Totálně mě dojebali, celýho, protože kvůli vedru pomalu ani nešlo být ve spacáku. Další den sice začínám poďobán a jdu asi 5km, ale malé drobnosti zvedají náladu. Chlapík na mě mává a doplňuju si u něj vodu, další mě zvou na čaj, a kdybych chtěl, tak i na snídani. Zkurvený to místo, takže si po hodině stopování raději mávnu na dolmus bus a hoďku v něm spím. V Bole volím cestu horami, malinkou silničku. A lidi mi radí cestu bez zeptání, chlapík mě bere do auta bez stopování a je nad slunce jasné, že tohle je správná cesta. Vysedávám s chlapama, popíjíme čaj a já se trochu stydím za to, že jsem si přinesl coca-colu jak nějakej turista, snad mě omlouvá alespoň to, že jsem ji našel v příkopěJ Místo stopa beru dolmus (dodávka bus) do Kubrisciku. Serpentýny, zalesněný hory, jedna žena předává blicí pytlík druhé. Tak kolabuje, synek ji tam křísí, všichni po ní lejou vodu a holka si ten šátek stejně nesundá. Holka, myslíš že by ti trochu vody na krk nepomohlo? Je to jak chceš, tvůj program.

Kubriscik je úchvatnej, na trhu to vře, chci kus melounu, místo platby mi pán velmi srdečně poděkuje. Proběhnu ves a jdu pěšky dál. Auto staví, já se kochám. Pak další a už jsem dole, Dáčija mě tam spolehlivě dovezla a to už se jde za Beypazari, doprovází mě místní ex-fízl, který krom turečtiny dělá, že umí francouzsky, což klidně může být pravda. Je to skvělej stařík a lepší jít s ním než sám. Bere mě kamión do Ajase, tam mávnu na dolmus a vecer hurá Ankara. Jen pět miliónů, jdu do megashopping centra, jedna žena mě tam spasí plynulou angličtinou a já jsem fakt pankáč. Sedím si v Starbucks caffe, hromadu krámu kolem, klikám si na svém počítači připojen na internet. Ten mi mimo jiné prozradil číslo na Sirvan a Husseina, bráchovy vedoucí workcampu z loňska. U Husseina doma sice musíme před mámou schovat piva, ale nádherně povečeříme a pak se ztřískáme jako by se nechumelilo, křesťan, muslim, koho to zajímá.. Vždyť je to přece jen program, kterej se dá změnit. V tomhle duchu lejeme do šesti do rána.

Zlatej Hussein mě ve čtvrtek odpoledne bere na silnici na severo-východ a já začínám jízdu do Samsunu. Jede se hned, pak teda pakárna a dlouhá chůze. Velmi oceňuju nejen odpadky všude kolem, házení botelu z okna, ale i péči o mrtvá zvířata kolem silnice, zasypat to vápnem a pak dlouho nechat bejt (tak to zpívají Kabáti a Turci to realizují). Hroznej smrad. Všechno vynahradí borec, u kterýho ve finále zapomínám svůj klóbrc z Indie. Prostě se poslal dál. Beru vodu z vodovodu do mé láhve s filtrem a konečně chytám auto, které jede alespoň těch 350km. S Edenem mastíme do Samsunu. Umí tak 20 slov anglicky, já tak 80 turecky, takže konverzace je výživná. Večer jsem v Samsunu na pobřeží Černého moře a stavím si stan kousek za městem, blizoučko obr-billboardu Škoda.

Ráno se nekoupu, protože obrovská trubka vypouští do moře hromadu sraček, takže si radši stopnu dodávku až do Ordu, jako obvykle se pás nepoužívá a jedem. S Kazimem kecáme, ačkoli má turečtina je super malinká. Zve mě na oběd, pokus si zaplatit za koftu se salátem je naprosto marný. Po cestě se vysmíváme luxusnímu Metro autobusu, který roztláčí patnáct lidí. A v Ordu prší, což na téhle straně hor není neobvyklé, chodí to sem od moře. Prvně beru pláštěnku a na ulici mě odchytává bláznivý chlapík. Zve mě na čaj, nakládá do svého auta a vykládá turecky, je natolik energickej, že mu většinu věcí rozumím, je ta komunikace jen o jazyku? Jedem do jeho firmy, popíjím čaj v kanclu, anglicky kecám s ekonomem a náš blázínek je zpět, je to majitel a nese mi malenkyj padarok, 2 kila ořechůJ Tak beru, děkuju tešekir ederim, lezu do auta a už mě veze zpět na hlavní, kde čeká firemní kamion a jede se dalších 50km. Další stop bez stopování a takhle to má být, a jeho táta je Gruzín.. Jo, už se to blíží. Frčím až za město, nicméně nikdo moc nezastavuje, únava po těch kilometrech s mým obr báglem je velká, takže si mávnu na dolmus, usnu a budím se v Gorele. Marsutkar me hned zve na caj, tu máš cigáro, vodu, hroznej king, protože mě zná, kolem deset lidí, stejný otázky, mimo jiné konverzace v turecko-němčině, což mi příjde totálně mimo, protože neznám ani jeden jazyk, ale jde to. Chlapíci mi nic nestopli, ale mě to jde a jedu s Erdenem. Ten umí anglicky a hraje v kapele, kde mají i brumlaře, tohle není každej den. Trabzon má super energy a říkám si, že sem má cenu se vrátit, nicméně se nezastavuju, dokonce i něco fotím a běžím za město. Beru dolmus do Rize, kde stavím stan uprostřed parku na luxus místě, to určo nepřehlédnete ve fotogalerii..

V neděli ráno balím a jdu nějaké 4km na konec Rize. Únava je velká, bágl má s ořechama a vodou 23kg, zápěstí to odneslo, ale šlapu. Po cestě koupel v moři a hned mi staví chlapíci, co prý pak jedou do Batumi do Gruzie. Už se nepotkáme. Ale staví borec, co chce prachy a já mám v kapse posledních pět lir a na hranici je to kousek. Tak mu nabídnu čtvrtinu, co chtěl (chtěl 20lir, dal jsem mu pět, 1lira=cca12Kč). Moje útrata za cestovní v Turecku od středy do neděle dosáhla závratných 500Kč. Že nemám pás ani jeho malý děcka, to už mi přijde naprosto normální. Potom přejdu hopu a berou mě mlaďáci na granici. Tam málem letím, jak se těším do té mé nej zemičky. Tímto uzavírám tureckou srandu a nořím se do Sakartvela. Nyní vám píšu z Tbilisi, Turecko je definitivně za mnou. Byl to letos jen krátký přejezd od středy do něděle. Teď už jsem v Sakartvelu a každý moment tady mi potvrzuje, že jsem přesně tam, kde mám být. Posílám pozdravy a energii nejen vám, kteří to dočetli až sem. V srpnu se objevím s dalším článkem o průjezdu Adžárie, návštěvě GLEN dívek v Borjomi a možná o Tušetii, kam dneska mířím na workcamp.

Romanito, 21.7.2011, Tbilisi

Proč "G"? Protože "G" je in! Písmenka o GLENu a GE!

Ahoj milí příznivci mých písmenek,

navazuji po hodně dlouhé době a to už vlastně není pravda, protože se urodil článek o Rusku. Pojďme se ale vrhnout na to "Géčko". Gambáč slábne až se možná řítí ke dnu. Ale jiní na "G" jdou nahoru.

Proč si to myslím? Protože jsem se letos opět pokusil dostat na GLEN, to je taková rok trvající záležitost, kterou teď prožívám a o které píšu a budu psát hodně dlouho.

Začalo to někdy v lednu ťukáním písmenek a motivací, na základě kterých jela vybraná Grupa na výběrový víkend. Tam jsme hráli spoustu člověko-odhalujících her. Měl jsem zrovna narozeniny a oproti loni jsem dostal dárek v podobě přijetí.. Komise rozhodla, že jsem ten on a budu pasovat. Sice jsem se nedostal do zemí, které jsem si zapsal do přihlášky, ale zato jsem se dostal do země, kam jsem nejvíc chtěl. Nezbylo než to oslavit a vyrazit do GLEN, v GLEN, na GLEN, nebo se tou věcí stát:-)

GLEN není Glum

GLEN je program zaměřený na rozvojové (Globální) vzdělávání. 10 neziskových organizací z 10 evropských zemí spolu spolupracují a výsledkem je tenhle cyklus, který každým rokem vytrénuje na sto mladých multipliers (násobitele a rozmnožovatele) určitých myšlenek.

CÍLE GLENu! K ČEMU POTŘEBUJEME TY ROZMNOŽOVATELE?

- lepší pochopení globálních závislostí: zvýšit povědomí všech okolo, že tohle je opravdu jenom jeden svět, že je všechno propojené a vzájemně závislé. Ačkoli to tak třeba nevypadá, tak Evropa je spojená se světem daleko víc, než bychom si mysleli. A to nemusíme nikam lítat, stačí se oblékat, jíst, telefonovat a prostě žít.

- odpovědná rozvojová politika: vytrénovat mlaďochy z Evropy tak, aby mohli pracovat v sektoru rozvojové spolupráce a globálního vzdělávání.

- mít s našemi "jižními" partnery vztahy založené na rovnocenném partnerství a vzájemné úctě

- podpora spravedlivých a udržitelných způsobů života

- cílem je také propojit všechny ty násobitele a jejich organizace mezi sebou, taky přispívat k evropské integraci a nám - rozmnožovatelům - poskytnout prostor pro naši kreativitu a nápady.

JAK? CO TEĎ? A CO POTOM? Z ČEHO SE SKLÁDÁ ROČNÍ CYKLUS?

Celá sranda začíná zveřejněním stáží na další rok, někdy v listopadu. Následuje výše zmíněný výběrový víkend. Zásadní jsou dva šestidenní přípravné násobící semináře. První proběhl v Německu ve městečku Werpful (fotky). Od rána do večera jsme se neformálně vzdělávali, pracovali, hráli si, mysleli, diskutovali, zapojovali se, učili se, poznávali se navzájem a celé to byla jedna obrovská interakce. Druhý byl v polovině srpna v Kosteleckých Horkách (fotky). V létě či na podzim čeká na každý tandem (na GLEN se jezdí ve dvojicích, člověku vyberou kočku či kočičáka z Německa či jiné země) tříměsíční práce pro neziskovou organizaci někde v globálním Jihu, takže asi v Africe, Asii nebo Evropě.. My s Evou jedeme do Gruzie. Po návratu se pak budeme věnovat našim GE (Global Education) aktivitám v našich domovinách, takže se těšte. V březnu nás čeká další seminář a pak dostaneme list papíru, kterým to stejně nekončí...

GLOBÁLNÍ / ROZVOJOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ v GLENu

Global education je proces. Nejdřív si je třeba nějaké věci uvědomit, zjistit, že vůbec jsou. Následuje fáze hlubšího porozumění těm věcem za tím. A nakonec změníme svůj přístup a přehodnotíme svoji roli v tomhle světě. Ideálně směrem, kde budeme akční a odpovědní.

Základní hodnoty:

ROVNOST - ZAČLENĚNÍ - TOLERANCE - SOLIDARITA - SPRAVEDLNOST - NENÁSILÍ

Naše některá témata:

- mír, ekologická udržitelnost, globální spravedlnost, lidská práva, interkulturní komunikace, rasizmus, tolerance a mnoho dalších..

Globální výchova je učení pro naši budoucnost. Všichni si čím dále více uvědomují, že náš svět je obrovsky propojený. Proto jsme tu my a GE, je třeba pozvbudit lidi tak, aby byli aktivní a vedli zodpovědný život.

V tomhle textu jsem lehce zesumarizoval, co je to ten GLEN a čemu se to teď věnuju. Teoretický základ by byl. Teď ho zbývá naplnit sekundami, akcí, prací, učením a další velkou interakcí, která pro mě znamená zásadní krok vpřed. A pokud budete chtít, můžete být u toho. Číst tenhle blog, koukat na fotky a až se vrátím, tak si společně mé či naše globálně vzdělávací aktivity.

INFORMACE O GLENU, GE atd.

http://inexsda.cz/cs/vzdelavani/GLEN/glen (v češtině)

http://glen-europe.org/ (English)

Tohle je nadlouho poslední článek psaný z ČR. V první půlce července odjíždím do Gruzie, opět jedu na Kavkaz na helpcamp do Omala. Co se bude dít v srpnu ještě nevím. V září začínáme pracovat v Kodě, kde po třech měsících práce bude prosinec a to je daleko stejně jako blízko:-)

Romanito, Padařovice 27.6.2011

Russia 2011: English version

RUSSIA (Россия) 2011: Team, Group & Individual Youth Injection

"Make yourself comfortable in your life"

...ENGLISH VERSION...

Weird World, is it a matter of consequence? Who knows but I am sure that I love it how it is and I would never exchange it for anything. What a beautiful personal development:-)

It started by sending application form and becoming an alternate. And somebody canceled his participation on the International Training Course “VOLUNTEER MESSENGER” organized by SFERA, INEX-SDA and Alternative-V in one end of the world near Nizhny Novgorod.

So I tried. Ten days before seminar started my fight with bureaucracy on the embassy and thanks to VIP Tours I won it. 19.5. I pick up my visa , air-ticket and I didn´t go to sleep in order to have more interesting traveling..

I took tree planes. I could shit in Frankfurt and Hamburg within two hours, two times I fell asleep before the plane took off…

Welcome to Moscow! Bus from airport, till now I know that everything will be sooo big and that I will see only little part. I succeded in finding marshutka to Bratislavskaya and first night I spend in the apartment of my kind host Sasha.

Let´s take it in a little bit different way and take a look at country by eyes of person who directly creates his opinion according to things which one see..

RUSSIANS:

- are shiting in a bus

- are recycling nothing

- are throwing garbage from the windows

- speak only Russian

IN RUSSIA

- is everything possible

- you can get a lift from locomotive

- trucks has on left side double wheel and on the right side only single

- is forbidden to take photos in metro

- is prohibited to drink on the street but everybody do

- you can´t buy vodka from 22:00 to 10:00

- are all the conductors angry

- is in every meal dill and mayonnaisie

- there is expensive beer and cheap cigarets

Is it true? It can be, or not? Who knows:-) Is there something like Russia? Can you say you know Russia after few days there? You can.. if you want.. There will be some answers in the text below. But FACT is, that Russians are shiting in a bus, no questions about it!

MY STORY

I am coming to Moscow without idea how all this will finish. But I am open minded so I gonna check it out! And it is big, metro, streetes, hangovers.. But as well nice, the metro in Moscow was the most beautiful I´ve ever seen. Even I one time did trip along the circle (metro map) just for fun. There are few pictures in the gallery althought taking photos in Moscow metro is forbiden!

I run across 7 line wide road with no touching any wheel but I didn´t se seňor Lenin. Why? Because I didn´t feel like staying in that awful queue. And why I didn´t see Kremlin? Because my ISIC is expired and I didn´t feel like paying adult entry fee:-) I didn´t grown up to this stage yet..

Weekend in Moscow is over and I go to Kazanski vagzal take a night train to Nizhny Novgorod. There are messengers and frisbee aliens everywhere. It is so simple to find some alco-sparingpartners for the trip. Clear was that we came to seminar to learn how to spread the idea of volunteerism and second group came to play frisbee.. Finally we ended all the alcohol and went to sleep for a hour and half..

INTERNATIONAL TRAINING COURSE "VOLUNTEER MESSENGER"

Whaaaat? One week seminar for 22 party_cipants from 11 countries. We were non formaly learning basic trainer skills. We were extending our knowledge about ways how to raise awereness and deepen the understanding of volunteers about volunteering. All this to be able transmit volunteering message to current and potential volunteers. We were creating our own acitivities, workshops etc. which we can use in the future. We were one week in a tiny village Dzerzhinets. Working quite hard but in a very nice ballanced rythm and in a amazing environment and atmosphere.

Sometimes there were little parties in the night ending in the morning. Some of the conversations were nonsense so I enjoyed talking shit and was so happy and primitive that I didn´t realize that this can finish one day. One day I ended party on the sofa in seminar room and mosquitos were so nice to me and shared their experience with me. I got from them cca 10 bites to my head so I was swollen not only from Okskoje beer but ass well from mosquito contribution.

The other day I had checkrussian hangover but I was active anyway because not to be pozitive and active was against our rules and I love rules.

Whole week was for me absolutely incredible thanks to trainers and as well participants. We created very special and nice atmosphere and interaction with group, team, and with individuals was huge life experince for me. True is that in a very short time we can do a lot and extablish nevereneding connections.

After the seminar we had so nice after party which was lasting from Monday to Wednesday. We were slowly loosing last members, improving our skills of drinking Rusic beer, I was exploring Nizhny Novgorod and it wasn´t end althouth I haven´t finished yet.

Childrenz day, 1.6.2011: HITCHHIKING IN RUSSIA is about to start

Is it possible everywhere? Yes, if you want! So let´s try to move my ass. Good bye Lukas & Elizabeta! Bongiorno autostop adventure! Important things were happening close to dirty canal when I taking picture of it. Chating with train-driver who asked me why I want to have a photo of dirty canal.. He ofered me free a ride in locomotive in the evening to Vladimir. I decided to try hitchiking.. After more than one hour I decided to read fantastic letters I got from messenger sister&bros and I turned back to Nizhny. Meeting with Lukas, two beers, full communication assistance and at 22:30 I entered the locomotive, hide myself for a while and trip started! At two o´clock in the morning building tent close to train station in Vladimir..

Second day, 2.6.2011: Vladimir - Suzdal - Ivanovo - nowhere - Jaroslav - ?

Bongiorno Vladimir, show me your secret to be able to continue. I didn´t penetrate to Vladimir very much but town is really beautiful and atmosphere as well. Kvas on the street, bus till the north end of town, to walk 15km was nonsense. Russians didn´t tolerate leadership of trains in my hitchiking story and they started to stop their cars for me.

Come on, Suzdal! Really pretty, touristic and small. Have a look and go to the end of town. Hitchiking with babuskas who took bus later. I didn´t tolerate to be sober so when we stoped with Kiril for a tea I decided for beer and penetrate on the bottom very soon because it was hot like in Russia.

Invanovo, two pirozky, on third try I succeded in penetrating into marshutka 129 and frrr to the end of the town. Amazing timing and I am leaving marshutka exactly on the place where it turns out of my direction. After five minutes I am in a car heading to halfway direction Jaroslav. Nobody is stoping, no water, total fatigue and feeling that something big will happen.. Partly sleeping on the bag and it is here. Dima and his two sons, Jan and Slava. They go from Ural to Sankt-Petersburg, I have lift for 900km. We crossed Jaroslav and went to sleep, they in a car, I in my incredible tent which saved my life from mosquitos!

Third day, 3.6.2011: Jaroslav - Sankt Petersburg (Piter)

Come on! 800km: one day, one car! We wake up early in the morning, it doesn´t looks like finish at all but it looks like Finland! Forest everywhere. When I can see some village I have to smile, this is the asbestos paradise, there is a eternit on every second roof. For asbestos fan like me great experience. Go on, trash is flying from our windows, LADA has no problem to go 100km/hour on this shitty road, punk, crazyness...

We follow truck which has double wheel on the left side and single on the right side, incredible overtakes - nobody is afraid of anything, police is not visible in this area, so what...

44 hours since I entered the locomotive. Cca 1300km behind me and I am here in Piter. Second couch request with no answer, I go to town anyway. And it is beautiful, sights, wouderful buildings, parks everywhere. It is almost midnight, there is no dark and I need to hide myself somewhere and spend night on place where nobody could see me. So I go to metro endstation. In wagon I give 10 rubles to two guys who play on the djembe and clarinet. Shopping centre is awsome but I prefer to penetate into bush and sleep well till the morning.

Fourth day 4.6.2011: Piter + transport to Balsoj Novgorod and Moscow

Wow, this is overbutifulled town! Rivers, chanels, breathing the atmosphere, running with my backpack.. Half past four bus finally bus to Balsoj Novgorod, before one Ochota (8% beer) so no problem to fall asleep.. In Novgorod saurma (kebab) and 4 beers, again two Ochotas) and let´s take night train to Moscow. After chating with gipsy businessman, writing diary and drinking all the beers there was no problem to fall asleep again:-)

Fifth day, 5.5.2011 + last day 6.6.2011 : Moscow

I came to Leningradsky vagzal at 4:50am. Just sitting on the square, Moscow in waking up, metro is not open yet, people waiting, I am smoking, making autopicture.. everything is exactly on right place. Whole day is maximaly relaxed.. just to buy vodka, packet of cigarets, kvas and I can go home... To smoke a cigarette on the airport, with Aiden!:-)

THE END

I hope you like the article and will folow another articles I will produce in English.. if there will be some:-) Just keep in your mind that Russians are shitting in a bus.. Czech this picture! Btw Checks, Germans, Spanish and other nationalities are shitting in a bus as well. Have you ever seen a bus with a toilet inside? Be careful with the first impression.. Where is the true?

Photos from Russia trip 2011:

http://indarokle.com/foto2011/russia/davaj.htm